Postupem času jsem ale otupěla a na otázku „máte tah na branku?“ jsem začala odpovídat, že nejsem brankář, nebo že se ucházím o kancelářské místo a ne místo hokejisty.

Narodila jsem se v roce 1966. Po ukončení střední školy jsem byla okamžitě zapojena do procesu a dokonce i v době mateřské dovolené, těsně po sametové revoluci jsem k mateřským povinnostem stihla ještě šít dětské oblečení a doplňky a dodávat do butiku.Nikdy jsem neměla problém sehnat práci a případně i přivýdělek. Jsem pracovitá, veselá, sportovně založená, dbající o svůj zevnějšek.

Pracovala jsem v zahraničním obchodě, v obchodním oddělení stavební nadnárodní společnosti, ve společnosti zabývající se dovozem a prodejem potravinářské chemie, jako OSVČ nákup, prodej, a dokonce i jako jednatel společnosti zabývající se reklamou. Nejsem vedena na pracovním úřadě a zatím dělám práci, která mi poskytuje příjem, ne radost nebo posunutí dál.

Nejsem bohužel dobře jazykově vybavená pro dnešní dobu.Z RJ mám státní zkoušku, z NJ maturitu a tyto jazyky jsem nikdy nepoužila. Anglický jazyk jsem studovala na střední škole s pokračováním v soukromých jazykových školách. Nikdy jsem nepotřebovala z angličtiny více než 10 ustálených frází. Tzn., že jsem se vždy při studiu ocitla na začátku, protože po ukončení kurzu jsem nepoužíváním kontakt s cizím jazykem ztratila.

Práci jsem začala hledat po rozpadu reklamní společnosti v červenci roku 2015. Hledám stále. Netušila jsem, že bych nebyla schopna sehnat kancelářskou práci s platem 25tis./měs.. Jsem samoživitelka, ve společné domácnosti žiji jen se svým synem, který studuje UK a je naprosto samostatný. Na výkon práce mám tudíž naprostý klid, dostatek času, zkušenosti atd. Vypracovala jsem CV dle dostupných instrukcí na internetu, vložila fotografii a obešla hned několik personálních agentur osobně, ostatní jsem kontaktovala přes mail.

V agenturách se mi dostalo vlídného přijetí, vždy se mě ujala mladá absolventka školy (předpokládám, že střední školy) a vyplnila se mnou nic neříkající dotazník, který není absolutně brán individuelně, ale hromadně pro všechny uchazeče o práci. Děvčata se striktně držela nařízeného formuláře a pokládala zkušené, 50ti leté ženě otázky typu: JAKÝ MÁTE TAH NA BRANKU?, jste dravá? Umíte se rozhodovat samostatně? Umíte pracovat s kolektivem? Je lepší samostatné rozhodnutí nebo kolektivní? Postavíte se nadřízenému nebo uděláte, co řekne? Snažila jsem se vysvětlit všechny dotazy. Postupem času jsem ale otupěla a na otázku „máte tah na branku?“ jsem začala odpovídat, že nejsem brankář, nebo že se ucházím o kancelářské místo a ne místo hokejisty. Občas se dotazy týkaly spíše pro pracovníka vedení společnosti než řadového pracovníka. I tady jsem otupěla. V některých agenturách jsem zaplatila poplatek za to, že mě nezastrčí do šuplíku, ale nabídnou. Jednalo se po pouhých 100,- Kč, ale rozhodně jsem nedostala potvrzení o zaplacení. Poplatek jsem zaplatila, žádného VIP zacházení se mi nedostalo a v konečné fázi jsem k takové společnosti ztratila důvěru.

Na inzeráty jsem odepisovala denně a na pracovní pohovory chodila také téměř denně, někdy i dvakrát nebo třikrát denně.Bohužel velmi málo jsem se potkala ze strany potencionálního zaměstnavatele se vstřícným přístupem a opravdu vyjimečně jsem se setkala se zaměstnavatelem samotným. Pracovní pohovory vedl pověřený pracovník, který určoval další selekci.

Jeden pohovor probíhal za Prahou, kam se nebylo možno dostat MHD. Jela jsem vlastním autem. Po této zkušenosti jsem již nikdy nezaparkovala před okny kanceláří pracovníka, který vede pohovory. Nejsem přece povinna vysvětlovat, že je pro mě automobil nutností (obstarávám staré rodiče 60 km východně od Prahy a přítel žije v Západočeském kraji) a stál mě méně než Škodovka. Pracovník, který vedl pohovor mi jasně naznačil, že on jezdí v daleko horším autě. Cítila jsem se tak provinile… Moje šance se rozplynuly už po vyjití z kanceláře.

Další pohovor, také mimopražský, probíhal hromadně. V místnosti bylo asi 30 žen. Pracovní místo se týkalo prodeje dveří s pracovní dobou i o víkendu. Doslaly jsme dotazník, kde jsme vyplnily všechny osobní údaje, a ve sloupečku pod sebou bylo asi 12 cizích slov, které jsme měly přesně definovat. Jednalo se o slova: sarkasmus, IQ, loajalita, asertivita, atd. Na konci dotazníku jsme měly namalovat sluníčko, které vyjadřuje srdečnost. Dlouze jsem přemýšlela o tom, co by se asi událo, kdybych si v práci malovala sluníčka. Myslím, že to nemá absolutně žádnou návaznost na pracovní schopnosti člověka. Pokud je potřeba zjistit psychologické pochody v závislosti na povahu člověka, stačí prohodit pár slov. Pesimista a optimista se projeví jednoznačně. Zásah do mého sebevědomí směrem dolů se zdařil na jedničku.

V dalším pohovoru jsem prodávala tužku (bez nadsázky, v těžce profesionálním duchu). Mohla jsem si vybrat z pravítka, gumy, ořezávátka a tužky. Absolutně jsem nepochopila, kam tento pohovor spěje, protože ve finále bych pracovala jako samostatný referent zajišťujicí back office společnosti ,která se zabývá prodejem oken. Nechci nikoho urazit, ale svoje šance jsem si ujasnila na konci pohovoru, kdy se dotyčný člověk zvednul a při svých 150 cm mi nesahal ani do poloviny hrudníku.

Při některých pohovorech jsem se dostala dokonce do užšího výběru. Bohužel jen u společností zabývajících se telemarketingem a nebo finančními službami, případně pojišťovnictvím. Neumím a nechci ani po zaškolení manipulovat s penězi lidí nebo je přemlouvat k prodeji něčeho, o čem sama nejsem pozitivně naladěna. Stále jsem přesvědčena o svých schopnostech a tyto práce bohužel nejsou pro mě motivací ani pracovním snem. Od téměř 80ti % společností, které jsem osobně navštívila jsem nedostala žádnou odpověď.

Jedna z posledních společností mi poslala na základě mého životopisu oznámení o postupu do dalšího kola. K pohovoru mě však nepřizvali osobně, ale měla jsem vytvořit video (přesný návod byl uveden),odpovědět na otázky. Neopověděla jsem. Tento přístup mi přijde velice neosobní a dokonce mě i uráží. Společnost na mě neudělala dobrý dojem ani tím, že mi videodotazník ještě několikrát prodloužila. Poslední možnost jsem dostala ještě 4. 1. 2016. Zřejmě se tato forma náboru nelíbila ani ostatním uchazečům.

Marie N.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

V pořádku